Než jsme se poznali, vězela jsem v temné hlubině. A všude panovalo ticho. Jako když se na vodní hladině nezčeří ani vlnka. A ona se rozprostírá nehybně jako zrcadlo. Zalitá tmou. Takovému místu se říká tišina.
Každý z nás se občas ocitne na temném místě. Připadá si ztracený. Neví, jestli, proč a kam dál.
Zdá se, jako by všechno světlo zmizelo. Hvězdy zhasly. Vše ztratilo smysl.
Tišina představuje konec toho, co bylo. Zároveň obsahuje náznak toho, co může být.
Jak to začalo?
Na počátku jsme byli sami. Připadali jsme si nepodstatní, nedůležití, neviditelní. Pak jsme si uvědomili, že můžeme být spolu. Přišel čas sundat neviditelné pláště, spojovat se, podporovat se.
Svět potřebuje stejnou měrou dva pohyby. Pohyb dopředu a pohyb do stran. Stejně jako květ lotosu.
Je čas přestat se hnát a zastavit se. Prožít chvíle, kdy vydechujeme. Kdy se usazujeme. Chvíle, kdy vše dosedá.
Velbloud je vzdálenost a vůle k jejímu překonání. Poušť je soustředěná klidná myšlenka. Velbloud a poušť jsou život a neohraničený vesmír.
O čem sníme?
Sníme o světě plném tvorby a krásy, kde násilí a zmar ztrácí svou sílu. Neváháme přiložit ruku k dílu.
Pohání nás sen umožnit přetvořit bolest v krásu lidem, kteří se ztratili. Umožnit nalézt svou přítomnost i náznak budoucnosti místům, která byla vykořeněna. Sen zanechat naději těm, kteří přijdou po nás.
Přejeme si nabízet: Podporu lidem, kteří neví, kam dál. Podporu oáz. Míst odpočinku a zastavení ve zrychleném světě.
Skládáme slova
Tvoříme, tedy jsme. Věříme, že tvoříte, proto jste. Radujeme se, že jste. Čas od času posíláme lelčí poštou psaní, ať spolu chvíli pobudeme. Čeho se dotkneme, to je či bude. Většina se teprv stane.