Střežíme tišiny duše
Proč Tišina?
Než jsme se poznali, vězela jsem v temné hlubině.
A všude panovalo ticho.
Jako když se na vodní hladině nezčeří ani vlnka.
A ona se rozprostírá nehybně jako zrcadlo.
Zalitá tmou.
Takovému místu se říká tišina.
Tišina, v originálu Svartstilla, je kniha autorky Susanne Skogstad, kterou přeložila Tereza Blatná. Tišina je i slovo, do kterého se zamilovala Ivana. Slovo, které se nezávisle objevilo na jídelním lístku v Maříži.
Každý z nás se občas ocitne na Tišině.
Na temném místě, kde si připadá ztracený.
Kde se zdá, jako by všechno světlo zmizelo. Hvězdy zhasly.
Vše ztratilo smysl.
Tišina představuje konec toho, co bylo, a zárodek toho, co může být.
Proč vznikla?
Kdysi existoval svět v jiném tempu. Lidé ještě tolik nespěchali. Uměli si dlouho do noci vyprávět příběhy, počkat si na to dobré a podržet se v tom zlém. Pravidelně se vídali, smáli se i plakali.
Svět, který kdysi existoval, stále je. Jen jsme na jeho existenci leckdy přestali věřit. Místo síly společenství jsme se uchýlili do chladného objetí technologií.
Zpátky nás pak vrací až chvíle, kdy popadá to, čeho jsme se léta úzkostlivě drželi. Kdy se díváme do prázdna a obhlížíme sutiny toho, co bylo. Co jsme my sami byli.
Velbloud je vzdálenost a vůle k jejímu překonání. Poušť je soustředěná klidná myšlenka. Velbloud a poušť jsou život a neohraničený vesmír.
Kdo ji sytí?
Sníme o světě plném tvorby a krásy, kde násilí a zmar ztrácí svou sílu. Neváháme přiložit ruku k dílu.
Jsme tři obyčejně neobyčejné, neobyčejně obyčejné ženy. Tři sudičky. Tři zakladatelky.
V našich životech je bolest spojená s prázdným místem. S místem, které kdysi obývaly blízké duše. Odešly předčasně, nedostaly dost podpory, ztratily sílu.
Chceme střežit červené nitě, aby se podobné osudy neopakovaly. Chceme vyživovat léčivá místa, která umožňují zastavit se a promyslet, kudy se vydat dál.