Sudičky

Kdysi byla jen tmaZačíná to nepřítomností a touhou. Náš příběh kuriózně splétá slavné glosy dvou seriálů, Temného případu Času čarodějnic. V našich životech je bolest spojená s prázdným místem. S místem, které kdysi obývaly blízké tvořivé duše. Brácha, táta, manžel. Ondřej, Ivo, Kryštof.

Předběhli dobu, nedostali dost podpory, ztratili sílu. Vnější svět vždy bude hledat výkladový rámec. My raději usilujeme o to, aby se to přestalo dít. Aby tvořivé duše měly kam bezpečně padat a odkud důstojně vstávat.

Jsme tři obyčejně neobyčejné, neobyčejně obyčejné ženy. Tři sudičky. Tři zakladatelky. Bára, Ivana, Markéta. Nasbíraly jsme celou řadu pestrých životních zkušeností. Že nic nepadá samo do klína, dávno víme. A tak jsme se rozhodly společně tvořit oázu pro tvořivé duše. Spravovat ji a vyživovat.

V poslední době byly chvíle, kdy jsem si toužebně přála, abych měla ten dar změnit minulost. Samozřejmě to nedokážu, ale mohu změnit přítomnost, takže až se stane minulostí, zjistí se, že to byla minulost, kterou stojí za to mít.

V říši divů je všechno možné, dokonce i nemožné věci.

Baví nás dělat věci, o kterých nikdo, koho nezajímají, neví. Vychutnáváme si je společně, na online nástěnky je nelepíme. Radujeme se ve chvílích, kdy nás nikdo nepotřebuje, kdy se svět může točit i bez naší aktivity a my můžeme hledět do zeleně.

Všimly jsme si však určité podivnosti: Když někomu popisujeme, jak žijeme, často nám nevěří. Obviňují nás z pózy či neupřímnosti. Celý život si přitom připadáme až trapně čitelné. Zdá se, že se nám nějakým zázrakem podařilo setrvat v říši divů, zatímco řadě lidí dostupná není a řada lidí se na ni teprve rozpomíná.

V Tišině nehrajeme na tituly. Možná vám řekneme, že jsme zatíženy akademickou kázní, studiem řady škol, lejstry s razítky. To však v životě nestačí. Můžeme chodit po světě a prst se znalostmi z učebnic, ale to vesnici nevytvoří. Naše oči však již mnohé viděly, ruce mnohé měly a duše… ty se ocitly ve tmě nekonečna, tančily s démony zmaru a pily hořký pohár bolesti. Poznaly samotu, zažily bezmoc a chlad. Aby se pak postavily, obrátily obličej ke slunci a řekly si „Nikdy víc“.

Ivana Štefková

Psycholožka a vypravěčka. Od roku 2010 objevuje téma resilience ~ umění ohnout se, ale nezlomit. Zkoumá a učím, jak přetvářet životní otřesy. Od roku 2004 pomáhá lidem vyprávět příběhy tak, aby je posilovaly. 

Baví ji vytvářet prostor pro sdílení příběhů, splétat sítě mezi lidmi, popíjet čaje ze Sonnentoru a filtrovanou kávu, podtrhávat si v knihách v Kindlu. Miluje básně Jana Skácela, povídky Jana Čepa a písně Mumford & Sons. Ráda se směje. Doma má jednoho muže, dvě děti, dva kocoury a jednu kočičí dámu. 

Markéta Trubáčková

Architektka a pokračovatelka odkazu Kryštofa Trubáčka, objevitele mařížského zázraku. Přes čtvrt století udržuje uměleckou Múzu v Maříži, vede tamní keramickou dílnu (s dílnami i v pražském Braníku a Krči) a restauraci, ve Slavonicích provozuje kavárnu.

Ráda tvoří věci trvalé a s přesahem, které souzní s prostorem. Když jí došlo, že doba gotických katedrál již pominula, hledá je na okrajích. Střeží prostor, jenž jí byl svěřen a dopřává tvořivým duším místo pro rozkvět. Doma má truhlantropologa a bílý sudetský zvonek, který zazvoní chlupatým štěkotem, je-li třeba. Má ráda dobrou kávu, polární záři, procházky alejí a verše, na něž sedá prach.

Barbora Dvořáková

Imunoložka a vědozvěstka. Od roku 2017 vypráví světu o vědě, lidském těle a jeho podivuhodných schopnostech. Učí skrze příběhy a malůvky. Pomáhá nahlížet za oponu dříve nepoznaného, hledat správná slova a cesty.

Vdechuje knihy a vydechuje písmenka, která přitahují tvůrčí lidi. Ráda na ně svítí a pomáhá jim být slyšet a vidět. Miluje hloubku a šířku zeměplošského světa, krásu Středozemě, poezii východu, svit slunce západu a hvězdy. Doma má jednorožce, blonďatou raketu a černou mňoukající překážku pro nohy. 

Přejít nahoru