Tišina
…slovo, které si Ivanu přitáhlo na obálce knihy a do kterého se zamilovala. V originálu Svartstilla, autorka Susanne Skogstad, překladatelka Tereza Blatná.
Naše Tišina se rodí v Maříži. Místní genius loci už nejednu tvořivou duši okouzlil.
Završte každý den a skoncujte s ním. Udělali jste, co jste mohli. Nepochybně se do něj vloudily nějaké přehmaty a nesmyslnosti; zapomeňte na ně co nejdříve. Zítra je nový den. Začněte ho klidně a s natolik povzneseným duchem, že se nenecháte zatěžovat starými hloupostmi.
Tvoříme místo, o kterém jsme dlouho snily.
Tišinu.
Oázu, která nabídne tvořivým duším potřebné zázemí pro přetváření života, jenž zrovna bolí. Která nabídne zázemí pro tvorbu, jež většinou pramení ve tmě a bolesti a ústí ve výtrysk krásy a radosti.
Budeme jako tři sudičky a správkyně dohlížet. Zpomalovat, lelkovat a střežit pole. Postupně přidáme projekty ziskové, které budou Tišinu živit a sytit.
Neslibujeme úniky do skleněných zvěřinců. Překážející skleněné stropy snad postupně láskou rozbijeme. Neskleněnou zvířecí symboliku však nabízíme.
Představte si tři různé panenky – jedna je skleněná, druhá plastová a ta poslední z oceli. Pokud do nich uhodím kladivem, skleněná se rozbije, plastovou poškodím, ale ta z oceli zůstane téměř netknutá.
Používáme symboliku zvířat. Nejsou však křehká, ani snadno rozbitná. Nejsou idealizovaná, ani nezvou k útěku. Sníme o tom, že přinesou útočiště, útěchu a úžas. I lidem.
Samy v sobě máme kousek každého zvířete.
Murény představují ty, kdo se odvažují, kdo hledají svůj hlas. Je pro ně bezpečné moci zmizet a moci se ukázat za podmínek, které si samy určí. Tak je to v pořádku. Nebudeme je nutit dělat to jinak. Právě pro ně tvoříme Creació.
Vydry jsou symbolem pro ty, kdo hledají společenství. Ať už v podobě procházek v tichu, nebo tvůrčích dialogů. V bezpečném objetí umožňují dopřát si usebrání. Počkat si na správný čas a impuls tvořit. Pro ně tvoříme Tišinu.
Lelci jsou symbolem těch, kteří chtějí dopřát své tvorbě křídla. Nechat ji rozletět k té správné audienci. Pro ně tvoříme Lelkárnu.
Kdysi existoval svět v jiném tempu. Lidé ještě tolik nespěchali. Uměli si dlouho do noci vyprávět příběhy, počkat si na to dobré a podržet se v tom zlém. Pravidelně se vídali, smáli se i plakali.
Svět, který kdysi existoval, stále je. Jen jsme na jeho existenci leckdy přestali věřit. Místo síly společenství jsme se uchýlili do chladného objetí virtuálních nástěnek. Vyprávění příběhů jsme svěřili televizi. Na schůzkách jsme si zvykli odměřovat čas a kontrolovat telefon.
Člověk má odvahu k ničení, ku tvoření ještě dlouho ne.
‚Rád bych, kdyby se to nebylo stalo za mých časů...‘
‚Já taky... Ale my o tom nerozhodujeme. Rozhodovat můžeme jen o tom, co udělat s časem, který nám byl dán...‘
Zdá se nám to běžné. Třeba i normální. Říše divů nám však pomalu začíná přivírat dveře. Dává nám šance. Časem se jí to však omrzí. Až budeme chtít příště projít skříní do čarovné země, místo křoupání sněhu pod nohama můžeme tvrdě narazit do kusu dřeva.
Zpátky nás pak vrací až chvíle, kdy popadá to, čeho jsme se léta úzkostlivě drželi. Kdy se díváme do prázdna a obhlížíme sutiny toho, co bylo. Co jsme my sami byli. Tehdy k nám začnou znovu přicházet slova a obrazy, které postupně rozeznáváme jako vlastní. Jako dlouze umlčené volání duše.
Každému dítěti je vrozená tvořivost, každému třetímu dítěti schopnost hluboce naslouchat světu kolem. A přesto si své dary do dospělosti donese jen zlomek z nás. V touze zapadnout a v pnutí přežít odkládáme kousky sebe, zříkáme se jich a hasneme. Přežíváme.
Najít svou Severku a následovat ji je odvážné. Pravidelně čelíme nepochopení a zápolíme se strachem z odmítnutí. Bojíme se, že nejsme dost, že na to nemáme, že nepatříme. Učíme se rozpouštět strach činy, vlastní zkušeností. Zpevňují nás chvíle, kdy zažíváme přijetí.
Víme, jaké je připadat si ztracení a osamocení. Víme, jak nás podržely chvíle, kdy nás druhý uviděl a uslyšel. Kdy s námi druhý pomlčel. Kdy nás objal. Kdy nám připomněl, čím jsme výjimeční, když jsme to zrovna zapomněli. Kdy jsme se mohli druhému vyplakat bez obav, že se z toho stane další příběh k prodeji domnělé důležitosti, ke sbírání lajků a srdíček.
Světluško
hoste můj
nezdá se ti má chýše?
A tak se ten den stal dnem čekání, což bych hřích, jak dobře věděl: okamžiky se mají využívat, čekání je hřích jak vůči času, který má přijít, tak vůči současným okamžikům, které člověk opomíjí. Přesto čekal.
Víme, že tvořiví lidé mají své křehké chvíle a jsme připraveni se v nich vzájemně podržet. Proto tvoříme společenství. Vesnici. Síť, která podrží, pohoupe a pomůže důstojně vstát. Otřesy a zlomy jsou totiž nedílnou součástí našich životů. Není třeba před nimi utíkat, děsit se jich.
Zveme vás do světa, který býval a znovu kdysi bude.
Do světa, kde nespěcháme, kde se díváme druhým do očí a kde si nasloucháme. Kde můžete být sami sebou a kde se nikdo neomlouvá za to, jaký je. Kde nás zajímá, kdo jste, z čeho se radujete i co vás tíží. Kde spolupráce vznikají přirozeně, vlastním tempem, na základě sdílených hodnot a snů.
Do Tišiny
